Sice se zpožděním, ale právě včas jako lákadlo na třístovku tu máme reportáž z letošní dvoustovky.
Letošní dvoustovka měla rekordní účast, na start se postavilo 16 odvážných. V sedm ráno bylo ještě docela chladno, jednociferné teploty, ale počasí i tak vypadalo slibně. Po podepsání startovní listiny a vyplnění brevet karet začali těsně po 7:30 všichni vyrážet na trať.
Začátek trasy vedl jako mnoho našich tras podél Svitavy na jih. Při průjezdu Brnem místy trochu klikatě, protože na vedení dálkových mezinárodních cyklotras po asfaltu a s možností překřížit čtyřproudovku jinak než tlačením kola 400m na přechod pro chodce jsme se v Brně ještě stále nezmohli. Takže jsme si zakličkovali ulicemi Cejl, Špitálka, Křenová a Masná, potom několik jednosměrek v Komárově a na jedinou jakž takž opravdovou stezku u Svratky. Odtud byla navigace už snazší, prostě po cyklotrase na Vídeň. Až do Přísnotic, kde nedávno přeložili tuto cyklotrasu z asfaltu na šotolinu a štěrk, takže do Vranovic jsme to vzali zase po silnici. Za Vranovicemi začala pomalu končit rozcvičovací část trasy po rovině a přišel první kopeček, přes Pouzdřany do Strachotína. Za Strachotínem jsme si užili výhledy přes vodní hladinu na Pálavu cestou na první kontrolní bod v Dolních Věstonicích. Sem prví jezdec dorazil 9:21 a během dalších cca 45 minut se tu vystřídali skoro všichni. Bety a já jsme na hrázi potkali Mirka a Roman, se kterým jsme se několikrát navzájem předjeli, nás ve Věstonicích dohnal.
Po návratu přes hráz do Strachotína jsme pokračovali směrem na Hustopeče, přes pár drobných kopečků. V Hustopečích nás čekal podivně vysoký výskyt cyklistů, z nichž někteří si zdá se zkoušeli nanečisto sprinty do kopce, nebo něco takového. Jak jsme si přečetli později na nějakých transparentech, jel se tu závod seriálu Kolo pro život. Následovala nádherná krajina a spousta točitých výjezdů a sjezdů přes Kurďějov a Nikolčice, pár vln přes Šitbořice a sjezd do Těšan. Z Těšan přes Nesvačilku do Žatčan je silnice jakási zvláštní. Vypadá na pohled jako stoupání, ale kolo valí jak kdyby to bylo mírně z kopce.
V Újezdu u Brna byl další kontrolní bod v restauraci U Kostela. Tady nastal drobný zádrhel, protože na rozdíl od samoobsluhy nebo benzin: Skupinka tří jezdců si dala nějaké pití a dostali účtenku společnou, kterou již nešlo zpětně rozdělit na tři. Tak požádali o razítka do brevet karet a dostali je. Po krátké konzultaci s Ninkem po telefonu jsme na to kývli, že budeme akceptovat obojí a dál to nekomplikovat. Tohle bylo cca v 11:40. Když jsme v 12:45 dorazili Bety a já, vrchní byl z tohohle celého v době oběda už trochu rozladěný. Slíbil jsem mu, že příště to zvládneme domluvit předem, jednoznačně budou všichni zúčastnění vědět co a jak a podobně. Informace na závěr, že jsem poslední nebo předposlední jezdec, který sem dojede, ho viditelně uklidnila. Tímto bych mu rád ještě jednou poděkoval za ochotu.
Další kousek trasy do Otnice je trošku nepříjemná silnice, ale pak se z ní uhne na Lovčičky a za nimi už se vjede do lesa. Ždánického lesa. Napřed drsné stoupání, dostat se na hřeben. Pak 20km víceméně rovně po hřebeni lesní asfaltkou, neustále z kopce a do kopce. Parádní svezení, lesem bez aut za pěkného počasí.
Na závěr drsný sjezd do údolí na druhém konci hřebenu a podél vlaku doleva do Snovídek, Nemotic a Mouchnice. Tady se Bety rozhodla nezkoušet projet trasu celou a vrátit se domů. Já se tím pádem rozhodl, že bych přece jen zkusil dojet v limitu. Vysprintoval jsem přes Koryčany do Střílek víceméně co to šlo, protože limit na kontrolním bodě za Střílkami se neúprosně blížil. Naposledy jsem se díval do popisu trasy v Újezdu u Brna a zapamatoval jsem si, že ve Střílkách musím být do 16:36. V posledním kopci nejel naplno a šetřil síly na zbytek trati. Ale nevěděl jsem kolik kopců ještě bude do checkpointu, tak jsem i tak musel mít rezervu. Dojel jsem tam tím pádem s víc jak deseti minutami k dobru. Potěšen, že jsem to v pohodě stihl, ale značně vyčerpán, jsem dlouze zíral na regál s pitím a vymýšlel, co koupit. Nakonec jsem to vyřešil, koupil džus do malé cyklo lahve a 1,5l petlahev vody místo skoro prázdné pet lahve kofoly na druhou stranu kola. Zaplatil, poslal vítěznou sms "stihl" Bety, vyřídil jeden telefonát a jel dál. Tady následovala jediná část trasy, kterou jsem neznal zpaměti. Nicméně i tak jsem v pohodě trefil ty správné odbočky na Lísky a za nimi na Kunkovice. Na konci jednoho stoupání za Kunkovicemi už mi začínalo být docela špatně ze všeho toho sprintování do Střílek, kde jsem si vypnul trávnení. Tak jsem se rozhodl zkusit něco sníst navzdory nedostatku chuti. Než dojde energie úplně. V rámci toho jsem začal počítat, jestli stíhám další checkpoint. A v tom jsem v cue-sheetu zavadil okem o ten předchozí. Bylo tam 16:26, ne 16:36. Honem jsem začal vyhrabávat z brašny účtenku a hledat na ní čas. 16:27. To mě docela rozladilo. Chvíli jsem byl pěkně vzteklý na všecko a všecky, chvíli hlasitě nadával. Pak jsem s tím chtěl praštit a jet domů. Jenže cesta na vlak, čekání než dojede, hodinu jízdy do Brna a pak z nádraží domů - nakonec jsem si řekl, že je to na stejno to prostě dojet po trase, aspoň si ji projet celou. Tak jsem se rozhodl jet dál.
Úsek od Nemochovic po Habrovany znám dobře, jezdil jsem ho jednu dobu každý týden a moc se mi líbil. Ani tentokrát nezklamal. Pěkné sjezdy, kde se to dá pustit rychle, proložené s rozumně prudkými a dlouhými výjezdy (až na Nemojany), kde má člověk čas se kochat krajinou. Ve Hvězdlicích jsem předjel někoho, kdo vypadal, že taky jede s námi, byl mi povědomý. O moc jsem mu neujel a za Kučerovem jsme se potkali znovu. Říkal něco o tom, že to nestihne v limitu a já ho přesvědčoval, ať to ještě zkusí, že to půjde. Nakonec to zvládl v limitu nejen na další bod, ale i do cíle. Za Habrovany jsem předjel Mirka co stál u kraje cesty a pojídal něco leže na svém Pythonu. Nebylo času ani sil na zbyt, tak jsem nebrzdil a svištěl dál. Tady byla druhá část trasy, kterou jsem neměl projetou předem, ale funkce Panorama na Mapy.cz se postarala o to, aby křižovatky byly povědomé a člověk si vzpomněl kam odbočit. Takže na poslední kontrolní bod ve Viničných Šumicích jsem to stihl v 19:10, 16 minut před limitem. Zrovna odjížděla trojice jezdců, co tu byli přede mnou.
Ne že by na tom čase záleželo, už jsem byl stejně diskvalifikovaný, ale dobrý pocit i tak. Dal jsem si chvíli pauzu, během které přijeli Matěj i Mirek. Krátce po sobě (nebo snad dokonce spolu?) jsme vyrazili do posledního velkého kopce mezi námi a cílem. Stoupání z Pozořic bylo výživné, ale vidina cíle (a sprchy, a jídla) přitahovala. Sjezd skrz Hostěnice byl parádní a sjezd lesem za nimi ještě lepší. Poslední stoupání přes Ochoz a pak už dlouhý sešup do údolí Svitavy a podél ní zpátky domů. V cíli jsem byl ve 20:48, čili v limitu, stejně tak Mirek a Matěj to stihli se mnou krátce před devátou. Jim to na rozdíl ode mě dalo právo na medaili.
Trasa byla náročnější než dvoustovky předešlých let, protože jsme schválně navrhli výškový profil co bude lépe odpovídat PBP. Krom toho jsme se pokusili víc se vyhnout autům i za cenu složitější navigace. Oboje se vyplatilo, protože trasa je nejen dobrou přípravou na náročnější brevety, ale hlavně nabízí průjezd krásnými místy. Každou chvíli se v nějakém sjezdu před člověkem otevře výhled do krajiny a na cestu točící se úbočím svahu dolů. Závěr kdy člověk ví, že když se vydrápe na ten kopeček, za kterým právě zapadá sluce, bude to už jen 10km z kopce a pak je cíl, ten byl vynikající. A v limitu to zvládlo ujet 11 lidí, což je víc než kdy dřív vůbec startovalo. Všem patří gratulace.
Děkujeme všem, kteří se přijeli zúčastnit s námi. Stejnou trasu plánujeme jezdit do roku 2019, kdy z ní bude první kvalifikační brevet pro PBP. K drobným změnám nás mohou donutit uzavírky silnic a podobně, ale považujeme ji za dobře navrženou tak jak je.
Kdo chce zkusit podobně výživnou třístovku, má šanci za týden, pokud se přihlásí nejpozději ve středu.
Za Czech Randonneurs
Jirka
