Letošní červencová jízda měla novou, netradiční podobu. Rozhodli jsme se ji udělat formou zvanou "brevet populaire". Tedy podobně jako se jezdí brevety, ale na kratší vzdálenost a nižší rychlost.
Z jedenácti lidí celkem, mezi které se počítali pořadatelé a všichni co někde na internetu projevili známky toho, že by jeli, se sešlo deset. Je docela dobře možné, že to byla na pravidelnou jízdu Brnobentu rekordní účast, nebo alespoň blízko toho. Začali jsme se v Bílovicích u Sokolovny scházet už před půl desátou. Kolem tři čtvrtě jsme rozdali karty a popisy trasy, vysvětlili některé navigační zákeřnosti a podobu checkpointů a v deset mohli vystartovat.
Začátek trasy vedl do kopce na levém břehu Svitavy, nahoru na rozcestí Kopaniny. Tady jsme se sice začali trochu trhat hned z kraje, ale v podstatě si byli skoro všichni na dohled až nahoru. Tam jsme se už definitivně rozjeli různými rychlostmi. Bety, Radek a já jsme vyrazili dál jako první. Lesní šotolina směrem na Ochoz uběhla celkem rychle a po krátké pauze na pití jsme začli sjíždět prudké kopce dolů do údolí Říčky. Obešlo se to bez obětí a za chvíli jsme se drápali na druhé straně nahoru směrem na Mokrou. Zde nás čekal první kontrolní bod u památníku obětem první a druhé světové války.
Po opsání příslušných údajů do karty jsme se dál nezdržovali a s úmyslem vyšetřit si čas na oběd v Bukovince jsme pokračovali dál po trase. Na ostatní jsme v tu chvíli měli asi docela náskok, nikdo nás tu nedohnal.
Po krátkém stoupání do Hostěnic a kousek za nimi po silnici jsme odbočili na příjemně hladkou lesní asfaltku směrem na Kalečník, U Tří javorů až na silnici Račice-Bukovinka. Po ní zbýval už jen kousek ke druhému kontrolnímu bodu. Po jeho zapsání jsme o kousek sjeli z trasy do místní hospody, kde jsme dva týdny před tím měli poobědváno za 45 minut. Tentokrát donesli jídlo skoro za hodinu, zdrželi jsme se asi hodinu a čtvrt celkem. Bety a já jsme potřebovali dojet ještě rychleji než byl limit a dostat se včas zase někam jinam, takže nezbylo než se trochu snažit jet. Naštěstí zbytek trasy je téměř všude z kopce.
V Křtinách jsme zahlédli Honzu hlídajícího svoje a Natáliino kolo před kostelem, evidentně nás museli předjet když jsme obědvali. Nečekali jsme na ně a pokračovali dál do Adamova. Po krásném příjemném sjezdu lesem jsme za krátkou chvíli byli na třetím checkpointu v kavárně. Dali jsme si napřed razítko a čas do karty, potom každý zmrzlinu. Zatímco jsme ji dojídali, Honza s Natálií dojeli a Radkovi začlo syčet přední kolo. Vedrem povolila záplata na duši. Zatímco jsme se s Bety chystali z časových důvodů zmizet dál směrem k cíli, přijela Ifča s tím, že Milan před Adamovem hasí požár kola. Milan dorazil vzápětí s ohořelým čumákem kola, včetně nataveného potahu sedla, a seškvařeným zbytkem powerbankového akumulátoru. Lithium zdá se vysoké teploty opravdu nerado.
S Bety jsme ve dvou dorazili zbytek cesty zpátky do Bílovic do cíle, kde se ukázalo, že cílová restaurace pro nás razítko nemá. Tím pádem došlo na záložní improvizaci, vlastní cílové razítko.
Nebyl ale čas čekat s ním na ostatní. Než jsem stihl zatelefonovat změnu Ninkovi a vypít malou kofolu, dorazili postupně Milan s Ifčou a těsně po nich Radek s opraveným kolem. Všichni tedy dostali razítko a čas ukazující, že dojeli v limitu. Ostatním jsme schovali razítko na domluveném místě a museli s Bety honem odjet.
Podle později zjištěných zpráv se zbylých pět účastníků rozhodlo nezkoušet to hrotit do cíle, dali si jídlo v Adamově a dorazili do Bílovic asi půl hodiny po limitu ve čtyři hodiny.
Seznam účastníků co zvládli jízdu v limitu je
zde. Tímto jim všem gratulujeme.
Mapa trasy je
zde.
Zbytek fotek je
zde.
Děkujeme všem účastníkům za účast a těšíme se na shledanou při příští jízdě, která bude opět v obvyklém duchu našich vyjížděk.
Za Brnobent
Jirka
