Zpráva z vyjížďky - červen 2014

V červnu byl jediný volný termín v neděli po letošní K24. Start jsme proto dali až na desátou hodinu a trasu naplánovali mírnou.
Na srazu v Obřanech se nás sešlo pět. Počasí vyšlo příjemné, většinou sluníčko, ale ne moc vedro.

Volným tempem jsme vyrazili podél Svitavy na jih, po ulicích i cyklostezkách. Postupně jsme dojeli až do Komárova, kde se Radkovi povedl jeho oblíbený trik kdy vyrazí špatným směrem a nikdo z nás nemá sil ho dohnat. A opět jsme čekali, že si vzápětí všimne, že jede sám, a opět jsme ho podcenili. Zatímco my jsme se napojovali na stezku u Svratky, Radek dojel k ulici Kaštanová a ptal se telefonem po navigaci k nám. Vracet se pěšinkou nechtěl, takže se projel ještě dál na jih k soutoku a od tam nás pak postupně doháněl proti proudu Svratky. My jsme mezitím dojeli k Rondu, kde na nás čekali zbývající účastníci výletu. 

Chvíli jsme se zdrželi a zrovna když jsme se chystali odjet, Radek se ohlásil telefonem od lodi na suchu v Komárově. Dostal potřebné informace kudy pokračovat a my vyrazili dál. 

Radek nás dohonil rychle, jak se dalo čekat. Všech sedm se nás pohromadě poprvé sešlo na vyhlídce nad velodromem. 

Více či méně společně jsme dojeli až na přehradu a dali si velký oběd. Neměli tam ovocné a zmrzlinové poháry, tak jsme ještě společně sjeli do cukrárny na Náměstí 28. dubna a dali si je tam. Tady jsme také ukončili společnou část výletu a Ifča s Milanem vyrazili po stezce podél řeky zpět a k nádraží, zatímco zbylých pět účastníků se vydalo k medláneckému letišti a Řečkovicím. 

Po překonání panelové cesty kolem letiště jsme se v Řečkovicích smrskli na tři jezdce a vydali si na kopec do Soběšic. 

Nahoře jsme projeli Soběšicemi a přes Panskou Líchu začali sjíždět do dalšího údolí. V nejprudším klesání mi ostrý kámen říznul přední plášť z boku tak, že vzduch byl pryč za zlomek vteřiny. Šlo to ustát bez pádu a o jednu náhradní duši a jednu nepotřebnou vizitku později jsme pokračovali v cestě. Na závěr jsme si sjeli šedesátkou krásný asfaltek za peníze EU k silnici spojující Obřany a Bílovice. 

Na této křižovatce se Radek odpojil doleva k Bílovicím a pokračoval svých obvyklých 70 km domů. Já s Petrou jsme sjeli z kopce domů do Obřan a do Maloměřic. 

Výlet se vydařil, byl příjemný a ani únava z K24 jej nemohla pokazit. 

Děkujeme všem účastníkům za účast a těšíme se na shledanou v červenci. 

Za Brnobent

Jirka

K24 2014

K24 jezdím od roku 2004 zatím pokaždé, se smíšenými výsledky. Je to parádní akce, ale i tak už jsem v posledních letech přemýšlel, jestli ji vážně mám znovu jet, nebo tentokrát nezabírat místo ve startovním poli. Důvod se ale zatím vždy našel.
Na letošní K24 jsem se přihlásil hlavě díky pořízení velomobilu na začátku května. Už dlouho jsem chtěl jet K24 s rychlým velomobilem, ale pořizovat jej jen kvůli tomu se mi nechtělo. Konečně se našly nějaké další důvody, tak jsem koupil ojetý Quest opravený výrobcem po nějaké drastičtější bouračce. Co do pevnosti ho dali do pořádku, vylaminovali zevnitř potrhanou pravou stranu a nejspíš i měnili nějaké kovové díly zavěšení předního kola. I přes přidané kompozity váží prázdný 33 kg, což na postarší Quest (výrobní číslo 125, jeden z posledních s 20" zadním kolem) není vůbec špatné.
Z různých důvodů se neustále protahovala a zpožďovala výroba světel, která by nahradila původní halogeny a olověnou baterku. Nakonec se podařilo víkend před K24 zprovoznit základní funkce: potkávací, dálkové, koncové a hlavně blinkry. S nasazeným krytem nejde ukazovat rukou, ruce vystrčené z Questu stejně zdá se každý druhý český řidič nerozumí (asi jak je perplex z Questu jako takového) a tak jsem bez blinkrů moc ježdění neriskoval. Výsledkem bylo, že když můj Quest stál letos na Startu K24, měl najeto skoro 16 tisíc km s předchozím majitelem, ale ani ne 150 km se mnou. A na 150 kilometrech si tělo na danou šlapací polohu, druh námahy a podobně moc nezvykne, mozek ještě nemá odladěné zpětné vazby aby poznal, co jde vydržet jak dlouho, a nejsou ještě vychytané drobnosti co to pohodlí a podobně. Takže letošní K24 pro mě byla velkou neznámou. Nevěděl jsem, jestli bourám v prvním kole v cílové zatáčce (málem), odpadnu po 200 km s nějakým nataženým vazem, jestli se přiblížím svému nejlepšímu výkonu z roku 2011 s lowracerem, nebo jestli ho nedokážu překonat.
Přípravy na start proběhly poklidně, přechozí večer narychlo vyrobené přihrádky na podlaze kolem sedla pobraly potřebné drobnosti jak měly, světla stále fungovala. Kolem se vyskytovalo tolik lehokol, že ani nevím jistě, kolik jich vlastně jelo. Teď si dokážu vzpomenout na 8 kromě sebe, ale pravděpodobně jsem někoho zapomněl.
Samotný start proběhl jako obvykle ze zadních řad, protože honit se v prvním kole s žiletkami vpředu je pro normálně zdatného hloupost, kterou během zbylých 23 hodin zaplatí desetkrát.
Hned od začátku prvního kola se ale objevil drobný problém s mícháním Questu do skupiny jiných kol. Ze sebemenšího klesání jede bez šlapání rychleji než kola okolo se šlapáním, brzdit je ztráta energe, musí se předjíždět. Do následného stoupání se tak přijede velkou rychlostí, ale ta díky váze Questu naloženého vším potřebným postupně klesá. A za chvíli je na výběr nechat se předjet těmi již jednou předjetými koly, a muset je pak zas předjíždět znovu, nebo trochu přidat na výkonu a do kopce jet podobně rychle jako ostatní. Zejména v prvních kolech závodu to pochopitelně skončí tou druhou variantou. Takže i když jsem se snažil to nepřehánět, přes stání na závorách v Sokolnicích první kolo trvalo jen 55 minut.
Ve druhém kole se opakovala podobná situace ještě několikrát a postupně jsem doháněl jakousi velkou skupinu převážně žiletek. Na konci druhého kola se mi povedlo přimět se nechat je trochu ujet v tankodromu za Otmarovem a ve stoupání ven z Telnice, ale závěrečný sjezd do Újezdu způsobil, že cílem jsem projížděl jen těsně za nimi.
Bylo jich hodně a předjíždět jsem je nechtěl, oni v těchto situacích většinou zrychlí a pak nemůžu jet svým tempem, musím přidat. Na jejich konci se za nimi vezl  Radek na Azubu, a s ním jsem taky závodit nechtěl. Něco mi říkalo, že ani v Questu na něj nemám :-). Jenže v Měníně už nebylo zbytí, dohnal jsem je bez šlapání, brzdit jsem nechtěl a předjíždět je rozdílem 2 - 3 km/h by trvalo nebezpečně dlouho. Byli širocí a dlouzí jak kamion, minimálně. Nezbylo než zařadit, přidat a předjet. Dlouho jsem je pak viděl v zrcátku za sebou, podle Radka přidali na tempu, ale chytit jsem se nenechal. Představa, že zas sjíždím nějaké klesání s rukama na brzdách, protože jim to nejede, ta se mi nelíbila. Třetí kolo tak bylo hotové taky bezpečně pod hodinu, myslím 51 minut. Jel jsem bez pauzy rovnou do čtvrtého a to už jel celkem sám, ale stále dost svižně. Za tři a půl hodiny jsem měl ujetá čtyři kola. Nedokážu si vzpomenout, jestli drobné přeháňky deště byly ve třetím, nebo čtvrtém. Každopádně tam jsem poprvé zkusil jet s Questem s nasazeným neoprenovým krytem vstupního otvoru a zjistil dvě věci: že to opravdu jede o něco rychleji a že průvan od děr na nohy do vstupního otvoru se tím koncentruje na krk a obličej. Takže po čtvrtém kole následovala krátká pauza obsahující prohledání auta a nalezení jakohosi hadru, který nebyl příliš špinavý a tak se dočkal povýšení na šátek.
Od teď dál jsem jezdil vždy dvě kola naráz. V šestém už mi protijedoucí autobusák v Blučině naznačoval, že bych měl svítit. Zapnul jsem na něj potkávací a dálkové naráz a vysloužil si palec nahoru. Konečně jsem přestal zapomínat zapnuté blinkry, protože v šeru už bylo vidět jejich světlo na okolní silnici a terénu. Před desátou jsem měl šest kol, po půlnoci osm a v půl čtvrté ráno deset. Sedmé a osmé kolo "zpestřovala" skupinka opilců v Telnici. Poprvé jsem kolem nich projel než stihli reagovat, ale podruhé byly v ulici co je do kopce na výjezdu z Telnice. S jasným úmyslem se rozestavěli přes celou cestu jeden vedle druhého. Jeden vystoupil z řady napřed proti mě ruce rozpažené, že mě zastaví sám. Zřejmě v tu chvíli alfa samec skupiny. Zkusil jsem to tedy přes základní primitivní pudy a namířil Questa přímo na něj, začal zrychlovat a kousek před ním jsem zazvonil místo brždění. Na poslední cvhíli uskočil láhev piva u toho nepustil a křičel něco "s mě málem zajel!", včem bylo mnoho vulgarismů a špatné výslovnosti. Ale fungovalo to, zbytek zátarasu se svižně rozutekl jak kdo ještě uměl. V zrcátku jsem viděl, že dva myslím zakopli a spadli. V devátém kole už tam naštěstí nebyli. V desátém kole už na mě šla celkem citelná únava a už to tolik nejelo, přestože před devátým jsem na deset minut usnul v autě (v sedě s chlebem v ruce).
Rozhodl jsem se pro dvě hodiny spánku a nechal se budíkem vzbudit v 5:40. Poměr únavy a vůle se konečně překlopil na správnou stranu až něco po šesté a v půl sedmé po teplé polévce se mi povedlo vyjet. 11. a 12. kolo jsem dokončil po deváté hodině, nohy už bolely docela hodně. Dal jsem si klobásu a jel dál. Sice už zas jezdila auta, nešlo si jet celou dobu prostředkem silnice a nadjíždět si do zatáček až do protisměru, ale když jsem viděl, že 14 kol dám určitě, a za 400 km bych se stydět nemusel, nálada nebyla špatná. V duchu jsem stále počítal, kolik kol stihnu časově a zvládnu fyzicky.
Těsně po poledni jsem si dal pauzu na jídlo, kterého už se tělo dožadovalo stále neodbytněji, ale pak ho nechtělo pořádně jíst. Něco po půl jedné jsem vyrazil do 15. kola, rozhodnutý jet bez pauzy rovnou 16. kolo a když to půjde, tak rovnou 17. i kdybych ho neměl dokončit celé. Patnácté kolo bylo jako obvykle po pauze docela bolestivé až do půlky, pak se to trochu rozjelo. Ale i tak ve mě už hlodaly nějaké pochyby. V 16. kole jsem od začátku měl dojem, že něco začíná být špatně, Quest jakoby nechtěl jet obvyklou rychlostí, ale přitom z kopce dolů jel normálně, takže to muselo být mnou a ne velomobilem. Stoupání z Rajhradic, tankodrom za Otmarovem a potom Telnice a Sokolnice už bolely opravdu hodně. Všechny vazy kolem kolen protestovaly vehementně, ale nejvíc mě lekala bolest v pravém koleni kdesi u čéšky. Zavánělo to úrazem. Rozhodl jsem se, že překonání osobního maxima mi nestojí za měsíce léčení a potenciální trvalé následky a víc než hodinu před koncem závodu jsem to zabalil. Bety mě přijela podpořit do cíle když jsem jel 16. kolo, psal jsem jí sms, že na chvilku zastavím a hned zas pojedu, stíhat 17. kolo. Asi jsem ji pak zklamal, když jsem pak dál nejel, ale už to vážně nešlo.
Ke konci docházelo u některých přihlížejících a závodících k jistému zmatení, protože Nink, který se K24 letos nemohl dostat, si přijel před koncem zatrénovat na stejný okruh. Ujel tři kola průmerem 35 km/h se svým Questem a mě pak někteří lidé tvrdili, že jsem je za poslední hodinu předjížděl třikrát. Pro běžné občany ČR asi zatím není snadné rozlišit žlutý Quest s neoprenovým krytem a hlavou jezdce venku od žlutého Questu s černým hardtopem a hlavou jezdce uvnitř, za plexištítem co připomíná zvětšené hledí motocyklové helmy.

Co tedy bylo letos skvělé? K24 s novým strojem, to je vždycky zábava. Počasí vyšlo parádně, někdo něco říkal o větru, ale v Questu jsem si žádného moc nevšiml :-). S Questem je zábava, lidi se všude zastavují, nechápavě zírají, vykřikují věci (které v Questu není slyšet). Auta se Questu asi bojí, má na silnici tak nějak větší přítomnost než kolo, ani s částečně kapotovaným lowracerem mi nenechávají tolik místa. Odpružení všech kol taky přišlo vhod. Britské sušenky M&S Digestive opět nezklamaly a zachraňovaly situaci kdykoliv se za jízdy ozval náznak hladu. A samozřejmě jako vždy fantastická podpora organizačního týmu K24, kterou fakt nejde vychválit dost. Jsou vynikající.
A co se nepovedlo? Natrénovat něco v Questu před startem, vyrobit kratší kliky, odladit dokonalejší světla, naučit se s tím projíždět zatáčky před K24 a ne až během. Opilci v Telnici a jeden velký vyprošťovací náklaďák v sobotu v Blučině, který jel velmi bezohledně a nebezpečně. Pravé koleno, které ještě druhý den bolí stále dost, asi se bude nějakou dobu hojit a asi trochu ztíží závodění další víkend v NL.
Celkově pozitiva výrazně převažují. Jsem rád, že jsem jel. A jsem skoro rozhodnutý příště poladit techniku, kondici a vychytat plýtvání časem a silami na pauzách a přece jen si ještě jednou to osobní maximum posunout.

Za Brnobent
Jirka

Brno Brevet Series 600 km - jak to dopadlo

Jak již bylo avizováno v kalendáři akcí na rok 2014, na víkend 13.-15. června padla 600km brevet jízda ze série BBS 2014. Vzhledem k faktu, že do čtvrtka 12.6. se nepřihlásil žádný účastník prostřednictvím e-mailu, nebyla akce oficiálně oznámena na našem blogu. Nicméně jako organizátor BBS a jezdec jsem se rozhodl pokusit se zajet trasu za daný limit sám. Pro najetí 600km za 40h byla vybrána trasa Brno - Břeclav - Malacky - Senec - Horný Bar - Komárno - Štůrovo a zpět. Detailně je trasa zpracována zde.
Start a CP01 byl zvolen z místa Brno - Maloměřický most na pátek večer 20:00 a i přes hektické balení byl stihnut s rezervou. Výjezd po 8 hodině večer z Brna je odměněn některými nefunkčními semafory, avšak probíhal vcelku hladce na oblíbený jižní směr opět převážně po cyklostezkách tentokráte s minimem provozu. V Židlochovicích jsem se napojil na starou na Břeclav a užíval si trochu menšího počtu panelů vzhledem k novým asfaltovým povrchům, ovšem některé byly ještě ve výstavbě zejména před Hustopečemi. Do Lanžhota, opět přes Tvrdonice byla cesta hladká s minimem pauz.
Čas překročení hranic si nepamatuji, ale někde před Kúty jsem zapínal světla a pokračoval směrem na Malacky. Zde bylo potřeba projet centrum a správně prokličkovat směrem na Pernek. S trochou štěstí se povedlo a odměnou bylo asi 10km stoupání k CP02 – Motelu na vrchu Baba kde jsem dojel před třetí hodinou ranní. Po povinném fotu se přioblíkám a pokračuji sjezdem serpentýnami směrem na Pezinok. Při sjezdu mě probírala zima a sem tam nějaká živá liška na cestě. Před Sencem již jedu za ranního rozbřesku a tedy navigace je trošku snažší a odbočku na Hrubý Šúr a Zlaté Klasy trefím. Kufruji až dále a jemně se motám kolem Oľdzy a Lehnice, ale nakonec přes Blatnou dorazím k CP03 – Horný Bar něco po šesté.
Dále je to podél Dunajského kanálu, ale ten nejde moc vidět. V Gabčíkovu se ptám místních na směr na Pataš a musím se trochu vracet. Cesta z Čiližské Radvaně do Velkého Mederu je opravdový zážitek, celkem provoz a panely pokryté rozpadávajícím se asfaltem, ale Meder projedu velmi hladce, protože směr na Komárno je velmi dobře značen. Vždyzcky jsem si myslel, že Žitný ostrov je hodně rovina, ale není to úplně pravda a místy nějaké nevyužitelné vlny jsou. Uprostřed Komárna na 4-proudovce stojím na křižovatce a se zelenou šlapu do prázdna. Po zralé úvaze rozebírám kryty u zadního kola s pomocí vyvýšeného kanálu a zjišťuji spadnutí řetězu za největší pastorek, opravuji a započítávám dosud nejdelší pauzu cca 25min. Zbývá mi posledních 50km, pěkný okolím, ale trochu nudný úsek do Štůrova. K CP04 – mostu přes Dunaj ve Štůrovu směrem na Esztergom dorážím přesně po 17h celkového času. Na tachometru nalézám 317km, avšak on počítá trochu více a i tak jsem něco najel kufrováním. Fotím most, hrad na protějším břehu a nasedám zpět do Questa hledat nejbližší penzion.
Ubytovávám se s předpokladem 1h spánku za 20E, domlouvám nachystání oběda na čas probuzení a nakonec po všech logistických záležitostech typu sprcha, převlečení spím jen půl hodiny do 14:00. Vstávám, balím, doplňuji vodu, a nakonec usedám k obědu, který jím celkem pomalu. Kolem
14:45 mám vše a startuji zpět. Trochu využívám navigační výhody znalosti z jízdy tam a celkem hladce postupuji k CP03 - Horný Bar kde fotím vodojem kolem půl desáté večer. Dále mě čeká ještě asi 200km do Brna. Směrem z Lehnice opět trochu kufruji a zjišťuji, že už to vůbec nejede tak hladce. No začátek druhé noci je opravdu cítit. Navigačně to vcelku jde, ale únava se už projevuje a já stavím častěji i proto že mě přemáhají mikrospánky zejména na rovných úsecích, kde nemusím řešit navigaci či jinak zaměstnávat mozek. Laboruji s oblečením tak ať mi je pocitově zima, ale ne zas moc velká kvůli výdeji další energie, kterou potřebuju hlavně dávat do pedálů.
Někde před Sencem stojím v nějaké dědině a sedím v Questu, protože nemá cenu vylízat. Už je dost tma a přede mnou zaparkuje Fabia málem v příkopu. Vyskočí z ní dva borci. No na vehementní mávání dospělých s gestikulací zastavení zpravidla ignoruji, na pozitivní reakce odpovídám pozitivně úsměvem, v rámci možností. Ale takovou přímou konfrontaci jsem moc nečekal, naštěstí situaci řeší elegantně jeden z nich a hned jako první věc se mi představuje a dále už vedeme velmi družný rozhovor a o lehokolech, velomobilech, brevet jízdách. Tímto setkáním se dost probírám z latence a po asi 20min příjemně stráveného času mi pánové přejí šťastný dojezd do Brna a na závěr jim diktuji odkaz na náš blog. Až teď si uvědomuji, že jsem se ani nepředstavil, za což se dodatečně omlouvám.
Rozjíždím se směrem Pezinok s utkvělou představou, že za vrcholem to bude za prvé z kopce a za druhé už jen kolem 100km do Brna. K CP04 se nakonec doškrábu za pořádného světla něco před šestou ranní. Počítám kolik zbývá času a jestli stíhám v limitu, no snad jo. Opět se oblékám na sjezd a mířím směr Malacky. Na rovince směrem na Kúty řeším hlavně mikrospánky a laborování s oblečením. Zkouším vše možné proti, ale mozek je dost imunní a po chvíli vše eliminuje, holt dvě noci bez spánku jsou znát stále více. Lanžhot projíždím rovně a jemně si to zkracuji přímo na Břeclav, průjezd je celkem ok až na rozdíl rychlosti Quest versus typický cyklista v tomto kolům zaslíbeném městě. Napojuji se na starou na Brno a zkouším trochu zrychlovat, jde to se střídavými úspěchy. Kousek před Hustopečemi zjišťuji, že času opravdu není moc. Zbývá mi něco nad hodinu a půl, přemýšlím kolik to vlastně je ještě km a rozhoduji se nasadit tempo a opravdu to rozjet. V hlavě ještě zvažuji všechny možnosti pro projetí Brnem, protože stezky určitě budou plné a pomalé, ale i některé křižovatky jsou rozkopané. Nakonec se do toho opravdu opřu a posledních cca 45km jedu s průměrem cca 30kph a volím trasu Židlochovice – Rajhrad – Rajhradice – Blučina – Chrlice – Černovice a po zeleném okruhu, ano s auty, až přímo ke křižovatce Selská-Dolnopolní v Maloměřicích kde se pokouším v „letu“ cvaknout Maloměřický most. Okamžitě po průjezdu cílem zjišťuji, že jsem 5 min po limitu 40h.
Dojíždím poslední kousek domů a zastavuji před vraty. Na tachometru nalézám 636km, reálně asi tak kolem 620km. No trasu jsem ujel ale ne v limitu, tak snad příště. Ale zas na druhou stranu, zkušenosti z jízdy jsou velmi cenné a zajímavé. Počítám, kolik vlastně hodin jsem nespal od pátku rána, kdy jsem vstával v 7 a šel ještě do práce a vychází mi 53h se spánkem pouze půl hodiny ve Štůrovu. Vcelku zajímavé. Energii na sprchu ještě mám, piju, ale ani nejím a jdu spát, budím se pak na večeři a pak až v pondělí ráno a beru klasické kolo na cestu do práce, ještě že má převody a mám to jen 3km :-).

Za Brnobent
Nink

Vyjížďka - červen 2014

Jak jsme slíbili už dávno v kalendáři akcí, červnová vyjížďka bude v neděli 22.6.
Bude to po K24, takže je potřeba něco nenáročného. Sraz bude v Obřanech na konečné 4ky v 10 hodin. Pojedeme jednoduchý a nenáročný výlet podél Svitavy na jih a podél Svratky na severozápad na přehradu. Tam si dáme oběd a buď se nám bude chtít se projet ještě kousek spolu, nebo se rozprchneme.