Na letošní K24 jsem se přihlásil hlavě díky pořízení velomobilu na začátku května. Už dlouho jsem chtěl jet K24 s rychlým velomobilem, ale pořizovat jej jen kvůli tomu se mi nechtělo. Konečně se našly nějaké další důvody, tak jsem koupil ojetý Quest opravený výrobcem po nějaké drastičtější bouračce. Co do pevnosti ho dali do pořádku, vylaminovali zevnitř potrhanou pravou stranu a nejspíš i měnili nějaké kovové díly zavěšení předního kola. I přes přidané kompozity váží prázdný 33 kg, což na postarší Quest (výrobní číslo 125, jeden z posledních s 20" zadním kolem) není vůbec špatné.
Z různých důvodů se neustále protahovala a zpožďovala výroba světel, která by nahradila původní halogeny a olověnou baterku. Nakonec se podařilo víkend před K24 zprovoznit základní funkce: potkávací, dálkové, koncové a hlavně blinkry. S nasazeným krytem nejde ukazovat rukou, ruce vystrčené z Questu stejně zdá se každý druhý český řidič nerozumí (asi jak je perplex z Questu jako takového) a tak jsem bez blinkrů moc ježdění neriskoval. Výsledkem bylo, že když můj Quest stál letos na Startu K24, měl najeto skoro 16 tisíc km s předchozím majitelem, ale ani ne 150 km se mnou. A na 150 kilometrech si tělo na danou šlapací polohu, druh námahy a podobně moc nezvykne, mozek ještě nemá odladěné zpětné vazby aby poznal, co jde vydržet jak dlouho, a nejsou ještě vychytané drobnosti co to pohodlí a podobně. Takže letošní K24 pro mě byla velkou neznámou. Nevěděl jsem, jestli bourám v prvním kole v cílové zatáčce (málem), odpadnu po 200 km s nějakým nataženým vazem, jestli se přiblížím svému nejlepšímu výkonu z roku 2011 s lowracerem, nebo jestli ho nedokážu překonat.
Přípravy na start proběhly poklidně, přechozí večer narychlo vyrobené přihrádky na podlaze kolem sedla pobraly potřebné drobnosti jak měly, světla stále fungovala. Kolem se vyskytovalo tolik lehokol, že ani nevím jistě, kolik jich vlastně jelo. Teď si dokážu vzpomenout na 8 kromě sebe, ale pravděpodobně jsem někoho zapomněl.
Samotný start proběhl jako obvykle ze zadních řad, protože honit se v prvním kole s žiletkami vpředu je pro normálně zdatného hloupost, kterou během zbylých 23 hodin zaplatí desetkrát.
Hned od začátku prvního kola se ale objevil drobný problém s mícháním Questu do skupiny jiných kol. Ze sebemenšího klesání jede bez šlapání rychleji než kola okolo se šlapáním, brzdit je ztráta energe, musí se předjíždět. Do následného stoupání se tak přijede velkou rychlostí, ale ta díky váze Questu naloženého vším potřebným postupně klesá. A za chvíli je na výběr nechat se předjet těmi již jednou předjetými koly, a muset je pak zas předjíždět znovu, nebo trochu přidat na výkonu a do kopce jet podobně rychle jako ostatní. Zejména v prvních kolech závodu to pochopitelně skončí tou druhou variantou. Takže i když jsem se snažil to nepřehánět, přes stání na závorách v Sokolnicích první kolo trvalo jen 55 minut.
Ve druhém kole se opakovala podobná situace ještě několikrát a postupně jsem doháněl jakousi velkou skupinu převážně žiletek. Na konci druhého kola se mi povedlo přimět se nechat je trochu ujet v tankodromu za Otmarovem a ve stoupání ven z Telnice, ale závěrečný sjezd do Újezdu způsobil, že cílem jsem projížděl jen těsně za nimi.
Bylo jich hodně a předjíždět jsem je nechtěl, oni v těchto situacích většinou zrychlí a pak nemůžu jet svým tempem, musím přidat. Na jejich konci se za nimi vezl Radek na Azubu, a s ním jsem taky závodit nechtěl. Něco mi říkalo, že ani v Questu na něj nemám :-). Jenže v Měníně už nebylo zbytí, dohnal jsem je bez šlapání, brzdit jsem nechtěl a předjíždět je rozdílem 2 - 3 km/h by trvalo nebezpečně dlouho. Byli širocí a dlouzí jak kamion, minimálně. Nezbylo než zařadit, přidat a předjet. Dlouho jsem je pak viděl v zrcátku za sebou, podle Radka přidali na tempu, ale chytit jsem se nenechal. Představa, že zas sjíždím nějaké klesání s rukama na brzdách, protože jim to nejede, ta se mi nelíbila. Třetí kolo tak bylo hotové taky bezpečně pod hodinu, myslím 51 minut. Jel jsem bez pauzy rovnou do čtvrtého a to už jel celkem sám, ale stále dost svižně. Za tři a půl hodiny jsem měl ujetá čtyři kola. Nedokážu si vzpomenout, jestli drobné přeháňky deště byly ve třetím, nebo čtvrtém. Každopádně tam jsem poprvé zkusil jet s Questem s nasazeným neoprenovým krytem vstupního otvoru a zjistil dvě věci: že to opravdu jede o něco rychleji a že průvan od děr na nohy do vstupního otvoru se tím koncentruje na krk a obličej. Takže po čtvrtém kole následovala krátká pauza obsahující prohledání auta a nalezení jakohosi hadru, který nebyl příliš špinavý a tak se dočkal povýšení na šátek.
Od teď dál jsem jezdil vždy dvě kola naráz. V šestém už mi protijedoucí autobusák v Blučině naznačoval, že bych měl svítit. Zapnul jsem na něj potkávací a dálkové naráz a vysloužil si palec nahoru. Konečně jsem přestal zapomínat zapnuté blinkry, protože v šeru už bylo vidět jejich světlo na okolní silnici a terénu. Před desátou jsem měl šest kol, po půlnoci osm a v půl čtvrté ráno deset. Sedmé a osmé kolo "zpestřovala" skupinka opilců v Telnici. Poprvé jsem kolem nich projel než stihli reagovat, ale podruhé byly v ulici co je do kopce na výjezdu z Telnice. S jasným úmyslem se rozestavěli přes celou cestu jeden vedle druhého. Jeden vystoupil z řady napřed proti mě ruce rozpažené, že mě zastaví sám. Zřejmě v tu chvíli alfa samec skupiny. Zkusil jsem to tedy přes základní primitivní pudy a namířil Questa přímo na něj, začal zrychlovat a kousek před ním jsem zazvonil místo brždění. Na poslední cvhíli uskočil láhev piva u toho nepustil a křičel něco "s mě málem zajel!", včem bylo mnoho vulgarismů a špatné výslovnosti. Ale fungovalo to, zbytek zátarasu se svižně rozutekl jak kdo ještě uměl. V zrcátku jsem viděl, že dva myslím zakopli a spadli. V devátém kole už tam naštěstí nebyli. V desátém kole už na mě šla celkem citelná únava a už to tolik nejelo, přestože před devátým jsem na deset minut usnul v autě (v sedě s chlebem v ruce).
Rozhodl jsem se pro dvě hodiny spánku a nechal se budíkem vzbudit v 5:40. Poměr únavy a vůle se konečně překlopil na správnou stranu až něco po šesté a v půl sedmé po teplé polévce se mi povedlo vyjet. 11. a 12. kolo jsem dokončil po deváté hodině, nohy už bolely docela hodně. Dal jsem si klobásu a jel dál. Sice už zas jezdila auta, nešlo si jet celou dobu prostředkem silnice a nadjíždět si do zatáček až do protisměru, ale když jsem viděl, že 14 kol dám určitě, a za 400 km bych se stydět nemusel, nálada nebyla špatná. V duchu jsem stále počítal, kolik kol stihnu časově a zvládnu fyzicky.
Těsně po poledni jsem si dal pauzu na jídlo, kterého už se tělo dožadovalo stále neodbytněji, ale pak ho nechtělo pořádně jíst. Něco po půl jedné jsem vyrazil do 15. kola, rozhodnutý jet bez pauzy rovnou 16. kolo a když to půjde, tak rovnou 17. i kdybych ho neměl dokončit celé. Patnácté kolo bylo jako obvykle po pauze docela bolestivé až do půlky, pak se to trochu rozjelo. Ale i tak ve mě už hlodaly nějaké pochyby. V 16. kole jsem od začátku měl dojem, že něco začíná být špatně, Quest jakoby nechtěl jet obvyklou rychlostí, ale přitom z kopce dolů jel normálně, takže to muselo být mnou a ne velomobilem. Stoupání z Rajhradic, tankodrom za Otmarovem a potom Telnice a Sokolnice už bolely opravdu hodně. Všechny vazy kolem kolen protestovaly vehementně, ale nejvíc mě lekala bolest v pravém koleni kdesi u čéšky. Zavánělo to úrazem. Rozhodl jsem se, že překonání osobního maxima mi nestojí za měsíce léčení a potenciální trvalé následky a víc než hodinu před koncem závodu jsem to zabalil. Bety mě přijela podpořit do cíle když jsem jel 16. kolo, psal jsem jí sms, že na chvilku zastavím a hned zas pojedu, stíhat 17. kolo. Asi jsem ji pak zklamal, když jsem pak dál nejel, ale už to vážně nešlo.
Ke konci docházelo u některých přihlížejících a závodících k jistému zmatení, protože Nink, který se K24 letos nemohl dostat, si přijel před koncem zatrénovat na stejný okruh. Ujel tři kola průmerem 35 km/h se svým Questem a mě pak někteří lidé tvrdili, že jsem je za poslední hodinu předjížděl třikrát. Pro běžné občany ČR asi zatím není snadné rozlišit žlutý Quest s neoprenovým krytem a hlavou jezdce venku od žlutého Questu s černým hardtopem a hlavou jezdce uvnitř, za plexištítem co připomíná zvětšené hledí motocyklové helmy.
Co tedy bylo letos skvělé? K24 s novým strojem, to je vždycky zábava. Počasí vyšlo parádně, někdo něco říkal o větru, ale v Questu jsem si žádného moc nevšiml :-). S Questem je zábava, lidi se všude zastavují, nechápavě zírají, vykřikují věci (které v Questu není slyšet). Auta se Questu asi bojí, má na silnici tak nějak větší přítomnost než kolo, ani s částečně kapotovaným lowracerem mi nenechávají tolik místa. Odpružení všech kol taky přišlo vhod. Britské sušenky M&S Digestive opět nezklamaly a zachraňovaly situaci kdykoliv se za jízdy ozval náznak hladu. A samozřejmě jako vždy fantastická podpora organizačního týmu K24, kterou fakt nejde vychválit dost. Jsou vynikající.
A co se nepovedlo? Natrénovat něco v Questu před startem, vyrobit kratší kliky, odladit dokonalejší světla, naučit se s tím projíždět zatáčky před K24 a ne až během. Opilci v Telnici a jeden velký vyprošťovací náklaďák v sobotu v Blučině, který jel velmi bezohledně a nebezpečně. Pravé koleno, které ještě druhý den bolí stále dost, asi se bude nějakou dobu hojit a asi trochu ztíží závodění další víkend v NL.
Celkově pozitiva výrazně převažují. Jsem rád, že jsem jel. A jsem skoro rozhodnutý příště poladit techniku, kondici a vychytat plýtvání časem a silami na pauzách a přece jen si ještě jednou to osobní maximum posunout.
Za Brnobent
Jirka
Žádné komentáře:
Okomentovat