Brno Brevet Series 2015 – 200 km – Tři země jeden den

Letošní první brevet jízda byla první oficiálně vedenou a umožňující jezdcům zahájit kvalifikaci na letošní Paris – Brest – Paris. Kromě toho to byla i dosud nejobtížnější dvoustovka. Způsobily to objížďky vynucené přerušenými silnicemi a počasí – dosud nejsilnější vítr ze všech ročníků.
Start jízdy poprvé nevypadal tak, že až se sejdeme všichni, řeknem si „tak jedem“ a dáme si cíl být za 13,5 hodiny zpátky. Tentokrát byl start pevně vypsaný na sedmou hodinu a bylo potřeba před ním vysvětlit pár základních pokynů, podepsat přihlášku, rozdat a vysvětlit brevet karty a podobně. Lekce pro nás organizátory pro příště je svolat sraz na dřívější dobu než je přímo start jízdy, ať nepřijdou všichni hned na startu o kus času z limitu.
Start už letos vypadal jako menší přehlídka Oceláčů, se čtyřmi Mk.3 a jedním Mk.2 tvořícími víc jak polovinu přítomných kol.

Na startu jsme postrádali jednoho přihlášeného. Později se ukázalo, že ho postihla už od pátku série smolných náhod, nic nevycházelo a na start se nedostal. Zbylí účastníci se vyfotili, prvních pět se vydalo na trasu v 7:10, zatímco zbylí se ještě chystali. S razítkem 7:16 pak vyrazili o něco později.
Začátek trasy vedl napříč Brnem ze severu na jih. Dva jezdci stihli lehce zakufrovat ještě v Brně, ale brzy to dohonili. Vzduch byl chladný a foukal vítr, ale většinou spíš do zad, takže zatím se jelo celkem dobře. S Bety jsme si mysleli, že jedeme předposlední před Ifčou a Jozefem (který zastavil opravovat blatník), ale v tom nás v poli za Modřicemi dohonili i Petr a Radek, které zdrželo bloudění. Obratem nám ale i s Jozefem zas ujeli a zmizeli někam dopředu.
Cesta po cyklotrase do Židlochovic uběhla celkem rychle, i když jsme nijak závratným tempem nejeli. V Židlochovicích trasa brevety pokračuje po staré podél dálnice směrem na Hustopeče a Břeclav. Tady byly místy nějaké objížďky prací na silnici, ale jinak cesta ubíhala hladce. Silný vítr do zad zajišťoval poměrně vysoké tempo a kilometry ubíhaly.

U Břeclavi jsme zatočili doleva po silnici na Hodonín a málem nás z ní vítr sfouknul. Člověk musel jet stále nakloněný na levou stranu, ale každý průjezd auta vítr na chvíli „vypnul“ a kličkovali jsme občas celkem dost. Naštěstí se hned na další křižovatce zatáčí zas doprava a další cesta do Tvrdonic byla zas po větru. Tady jsme u prvního kontrolního bodu s Bety dohonili většinu jezdců před námi. Matěj, Honza a Michal zrovna odjížděli, Petra s Radkem jsme minuli prý o pár minut, Jozef se ještě chvilku zdržel.

Chvíli jsme se tu schovávali v závětří a něco pojedli, než jsme vyjeli dál. Přejezd na Slovensko i většina slovenské části trasy byly stále po větru. V Moravském Svatém Jánu jsme zatočili na západ a pustili se trochu proti větru směr Rakousko. Silnice se ovšem vzápětí ponořila do lesa a tak vítr nebyl cítit a i zima byla jakoby menší. Na druhém kontrolním bodu, před hraničním mostem, jsme už nikoho nedohnali. Dali jsme si opět krátkou pauzu a cítili se optimisticky. Za pět hodin jsme ujeli prvních 99 kilometrů, do cíle zbývá 111. Sice to bude proti větru pomalejší, ale máme i docela hodně času.

V Rakousku nás optimismus rychle přešel. Do mírných kopců byl občas problém jet 10km/h a v mírných klesáních kolo bez šlapání samo zastavovalo. Teprve od českých hranic k Břeclavi byla cesta zase lesem a trošku to jelo.
Z Břeclavi do Lednice už to zase nejelo vůbec. Měli jsme za sebou 130km a síly docházely dost drasticky. Bety dohnalo její nachlazení tak, že už skoro nemohla jet. Na kraji Lednice jsme se schovali do autobusové zastávky dostatečně zaplechované před větrem a trochu posvačili. Plánovali  jsme zvládnout dalších 30km do kontrolního bodu v penzionu Vrkoč a dát si teplé jídlo až tam, když tam stejně musíme zastavit. Těch 30km nám ale trvalo další tři hodiny.

Přejet (a přetlačit) přes Pálavu nebylo zrovna snadné a směrem nahoru nebyla průměrná rychlost ani 5km/h. Dolů se jelo příjemně až na to, že ledový vítr nás profouknul až na kost. Do třetího kontrolního bodu jsme dojeli asi v 17:20 a ke svému překvapení před ním našli stát Michalovo kolo. Za pár minut vyrážel dál do posledního úseku trasy. V tu dobu jsme považovali za jisté, že dojede v limitu, měl ještě tři hodiny a cca 50km. Vítr začínal konečně trochu slábnout.
Nám dvěma už bylo jasné, že nemáme šanci limit stihnout. Nutně jsme potřebovali nějaké teplé jídlo a chvíli pauzu. Zatímco jsme seděli v restauraci, telefonoval Honza, že je asi hodinu od cíle s Matějem a Radek s Petrem jsou pravděpodobně cca půl hodiny před nimi.
My jsme se v klidu najedli a rozhodli se nezkoušet si ublížit ještě víc a vzdát to. Dojeli jsme pár kilometrů po trase dál a ve Vranovicích zajeli k nádraží. Na ceduli tam svítil spěšný vlak na Brno za 25 minut, takže nebylo co řešit a počkali jsme na něj. Vysadil nás v Brně v 19:49 a krátce po osmé jsme byli doma, se 174 km na tachometrech.
Doma jsme zjistili, že do cíle zatím dojelo pět lidí, ke čtyřem už známým se v malém odstupu přidal Jozef. Čekali jsme, že každou chvíli se musí ozvat Michal, že přijel a chce razítko, ale neozval se. Snad se dostal v pořádku domů když viděl, že cíl nestíhá.
Závěrem bychom chtěli poděkovat Petře, která nám dělala cílový checkpoint, kde musí být nějaký organizátor, nejde jen vzít účtenku z restaurace nebo něco podobného.
Odkaz na trasu jak vedla letos je zde.
Ifča napsala pěkný článek o svých zážitcích zde.
Matěj se přidal zde.
Za Czech Randonneurs se těším u 300km jízdy na shledanou.
Jirka